Československý jazz 1966

Jazzoví sólisté

Komentář k původním LP SV 9023/DV 10234 z roku 1966: Každoročně v Gramofonovém klubu vydávaná alba Československý jazz (s připojením příslušného ročníku) mají už svoji tradici. Již první vydání v roce 1960 bylo mimo jiné pozoruhodné tím, že šlo o první velkou dlouhohrající desku, která kdy byla v Československu jazzu věnována: není proto divu, že upoutala pozornost nejen domácích diskofilů a jazzmanů, ale především zahraničních odborníků, kteří se natajili upřímným překvapením nad úrovní jazzu v Československu. Skutečnost...
Více

Komentář k původním LP SV 9023/DV 10234 z roku 1966: Každoročně v Gramofonovém klubu vydávaná alba Československý jazz (s připojením příslušného ročníku) mají už svoji tradici. Již první vydání v roce 1960 bylo mimo jiné pozoruhodné tím, že šlo o první velkou dlouhohrající desku, která kdy byla v Československu jazzu věnována: není proto divu, že upoutala pozornost nejen domácích diskofilů a jazzmanů, ale především zahraničních odborníků, kteří se natajili upřímným překvapením nad úrovní jazzu v Československu. Skutečnost, že toto klubové album bylo pro několik nejbližších let téměř jedinou dlouhohrající deskou Supraphonu, věnovanou vždy za 12 měsíců jazzu, také pochopitelně ovlivnila její obsah: autoři se vesměs snažili zachytit ve 40 minutách zvukového záznamu veškeré dění v našem jazzovém světě pokud možno v celé kvantitativní i stylové šíři. Není sporu o tom, že ve své době měly tyto mozaiky plné oprávnění. Během času se však situace podstatně změnila a dnes již najdeme v katalogu Supraphonu slušný počet dlouhohrajících desek s jazzovou hudbou především v podání těch orchestrů, které se tomuto žánru trvale a systematicky věnují - např. portréty orchestrů Gustava Broma, Jazzového orchestru Čs. rozhlasu vedeného Karlem Krautgartnerem, Pražského dixielandu, SHQ, hudebníka a skladatele Luďka Hulana apod. Domnívám se, že tento fakt by se měl promítnout také do náplně každoročních klubových antologií Československý jazz, které již nemusí nutně plně pokrývat celou plochu jazzové tvořivosti u nás, nýbrž měly by podle mého mínění přinášet spíše úzce tematicky zaměřené a koncipované nahrávky, které naopak nelze v běžné praxi tak snadno realizovat. Pro tento krok hovoří mimo jiné také to, že jde o subskripční klubová alba, určená vážným zájemcům o tuto hudební oblast, která nejsou tolik odkázána na současnou situaci komerčního trhu. V souhlase s tímto přesvědčením jsem přistoupil k přípravám na sestavení alba s datem 1966. Rozhodl jsem se, že je věnuji celé moderním jazzovým směrům a že všechny snímky budou nahrány speciálně sestavenými skupinami z našich nejlepších hudebníků - budou tedy poskytovat hudbu, s níž se jinak naši posluchači nemohou nikdy setkat. Za osu veškerého dění jsem pak vybral jednoho z našich nejtalentovanějších hudebníků Karla Velebného, jehož muzikantským i skladatelským profilem se deska souběžně stala. Jsem totiž přesvědčen, že ačkoliv Karel Velebný je mezi samotnými hudebníky velmi ceněn, jeho dosavadní uplatnění v našem hudebním životě zdaleka neodpovídá jeho schopnostem. Patří k naší střední hudebnické generaci (narodil se 17. března 1931 v Praze) a s jazzem se setkal jako student na gymnasiu, kdy hrál na altsaxofon ve velkém amatérském tanečním orchestru Vladimíra Bradáčka. Tehdy ovšem ještě netušil, že hudba se stane jeho životním osudem: měl rád matematiku a chtěl proto studovat na vysoké škole, snad architekturu. Ale vše dopadlo poněkud jinak. Po maturitě se Karel Velebný v roce 1950 přihlásil na konzervatoř, kde studoval plných pět let hru na bicí nástroje a obligátně také klavír. Mimo to ovšem účinkoval s několika amatérskými tanečními soubory střídavě jako klarinetista, harmonikář, pianista či saxofonista. Tehdy jsme se také v jednom z těchto orchestrů setkali a řadu měsíců jsme hrávali společně - on jako klarinetista a já jako harmonikář; tato spolupráce mi umožnila již před mnoha lety ocenit talent a schopnosti této nevšední osobnosti v našem hudebním životě. Když Karel Velebný opustil v roce 1955 pražskou konzervatoř, nastoupil ihned jako profesionální hudebník nejprve do souboru J. A. Šubrta; odtud přešel ještě na podzim téhož roku do nově založeného orchestru Karla Krautgartnera, s nímž zahájil v kavárně Alfa na Václavském náměstí. V roce 1957 se pak rozjel na evropské turné jako jeden z hudebníků tanečního souboru Brasiliana, s nímž navštívil Rakousko, NSR, Polsko a Belgii. O rok později se opět vrátil do tehdy již slavného orchestru Karla Krautgartnera, s nímž účinkoval v kavárně Vltava půl roku, tedy až do jeho definitivního rozchodu. Pak založil spolu s několika dalšími členy bývalého Krautgartnerova souboru dnes již legendární Studio 5, které se stalo jakousi laboratoří československsého moderního jazzu. Byl to také náš první profesisonální celek, který hrál výhradně koncertní jazz bez ohledu na finanční těžkosti s tím spojené; Karel Krautgartner s ním často pohostinsky spolupracoval, a když se pak začátkem roku 1960 stal vedoucím nově založeného Tanečního orchestru Československého rozhlasu, začlenil Studio 5 jako samostatný celek do svého tělesa. Tam hrál Karel Velebný až do léta 1961, kdy opustil TOČR i Studio 5 a s několika dalšími hudebníky založil nový soubor SHQ. Od této doby pracuje trvale v malých jazzových skupinách, jejichž nástrojové složení i personální obsazení se sice čas od času mění, ale které vždy patří do čela jazzového dění v Československu. V těchto souborech spolupracovali s Karlem Velebným mimo jiné kytaristé A. Julina, R. Dašek a M. Kefurt, trumpetista L. Déczi, basista J. Mráz, trombonista Z. Pulec, bubeníci P. Staněk, M. Mader a L. Tropp a mnozí další. S SHQ vystupoval Karel Velebný také v Maďarsku, NDR, NSR, Rakousku, Švédsku, Dánsku, Holandsku. Není jen výborným hudebníkem, v jehož instrumentáriu nalezneme vedle tenorsaxofonu, klavíru a vibrafonu také marimbu, basklarinet a bonga, ale je také skladatelem, který je vedle dokonalé znalosti svého řemesla obdařen nezbytnou invencí. V současné době pracuje i jako hudební režisér v Československém rozhlase. Jak jsem se již zmínil, všechny snímky pro toto album nahrály soubory sestavené speciálně z našich předních jazzových hudebníků. Celá jedna strana - skladby Radary nad městem, Dvojitý nelson a Pouť v elipse - byla připravena skupinou sólistů, kteří také několikráte vystoupili pod názvem Československý All Star Band: jejími členy byli kromě Karla Velebného ještě Karel Krautgartner, Zdeněk Pulec, Jaromír Hnilička, Jiří Mráz a Milan Mader. Podnět k sestavení této skupiny přišel koncem roku 1965 ze severoněmeckého rozhlasu a televize v Hamburku, jehož jazzová redakce pod vedením Hanse Gertberga uvádí pravidelně pořady pod názvem Jazz Work-shop - tedy jakési "jazzové dílny". V těchto pořadech účinkují obvykle zvláště sestavené soubory z hudebníků různých národností, uvádějící program pro toto vysílání speciálně napsaný. Nu a na termín 11. ledna 1966 pozval Hans Gertberg - snad pro změnu - celý soubor z Československa: jako podmínku si však kladl, aby hudebníci nebyli z jednoho stálého orchestru, aby pokud možno ovládali více nástrojů a aby mezi nimi byli skladatelé, kteří mohou připravit vlastní program. Navíc měla skupina hrát takový jazz, který by bylo možno zařadit pod hlavičku "experimentální". Zajištěním celé akce u nás byl pověřen dr. Lubomír Dorůžka, který jako prvního člena do skupiny určil Karla Velebného - ten totiž jako schopný skladatel i hudebník, ovládající několik nástrojů, vyhověl všem požadavkům. Společně pak sestavili skupinu, do níž dále jmenovali Karla Krautgartnera (klarinet a saxofony), Jaromíra Hniličku (trubka a harfa), Zdeňka Pulce na trombón, Jiřího Mráze na kontrabas a bubeníka Pavla Staňka. Tento sextet připravil úplně nový program v trvání asi 25 minut a po jedné krátké informativní schůzce v Praze se rozejel do Hamburku. Tam naši hudebníci první den přehráli svůj pořad jen pro informaci pracovníkům německé televize, druhý den od rána do večera pilně zkoušeli, třetí den nacvičovali před kamerou a konečně čtvrtý den se celý pořad točil ampexem. Všechny tři skladby v Hamburku uvedené byly pak zařazeny na tuto desku s jedinou změnou v obsazení - Pavla Staňka totiž vystřídal u bicích nástrojů Milan Mader. Podle mé dohody s Karlem Velebným o koncepci druhé strany desky se na její realizaci měla podílet celá řada našich nejlepších sólistů tak, aby nahrávky poskytovaly co nejširší přehled o schopnostech jazzových hudebníků v Československu. Bohužel, někteří z vybraných hudebníků se nemohli přípravy snímků zúčastnit: tak např. basista Miroslav Vitouš odjel do USA studovat, kytarista Antonín Julina dlouhodobě onemocněl, pianista Luděk Švábenský a flétnista Miroslav Večeřa se museli v době natáčení zúčastnit vojenského cvičení a obdobné těžkosti stály v cestě účasti hobojisty Jiřího Kaniaka, bratislavského bubeníka Pavla Polanského a dalších. Kvalita nahrávek jejich nepřítomností sice neutrpěla, protože ostatní vybraní účastníci vytvořili sehraný a kompaktní celek, který v krátké době dokázal nastudovat všechny vybrané skladby. Avšak šíře palety našich hudebníků, kterou jsme zamýšleli veřejnosti na této desce představit, se přece jen zúžila. Tak se na dalších čtyřech skladbách podílejí altsaxofonista a sopránsaxofonista Jaromír Honzák, bývalý člen orchestru Karla Vlacha, působíci nyní v rozhlasovém orchestru Waltera Eichenberga v Lipsku, tenorsaxofonisté Milan Ulrich z JOČR a Evžen Jegorov ze skupin y Ferdinanda Havlíka, trumpetista SHQ Laco Déczi, violoncellista a klavírista z divadla Rokoko Karel Vejvoda, hráč na pikolu Zdeněk Zíka, klavírista JOČR Karel Růžička, kytarista Rudolf Dašek, kontrabasista Jiří Mráz, bubeník Milan Mader a samozřejmě opět Karel Velebný, střídající několik nástrojů. Je pochopitelné, že při stanovené koncepci a také s ohledem na nepříliš dlouhý časový úsek 40 minut, daný dvěma stranami jedné dlouhohrající desky, nebylo možno přizvat k účasti na nahrávání mnoho dalších prvotřídních hudebníků, kteří by si to pro své umění zasloužili (např. klavíristy Jana Hammera ml. a Ladislava Gerhardta, trumpetisty Richarda Kubernáta a Ivo Preise, barytonsaxofonistu Josefa Audese, trombonistu Svatopluka Košvance a další) - věřím však, že tento nedostatek se pokusí v budoucnu odstranit autoři dalších ročníků alb Československý jazz. Všechny skladby na desku zařazené jsou moderního charakteru a některé z nich můžeme vysloveně zahrnout pod hlavičku avantgardní či experimentální jazz. Předpokládám, že budou sloužit mnohým posluchačům jako první příležitost k setkání s nejprogresivnějšími směry současného jazzu. Tím nechci samozřejmě říci, že vývoj jazzu se bude v budoucnu nezbytně ubírat cestou, naznačenou třeba skladbou Pouť v elipse, chci však naše jazzové posluchače seznámit s tím, co vše je dnes pod pojem jazzu ve světě zahrnováno a zároveň přesvědčit zahraniční odborníky o tom, že hudebníci v Československu se dokáží po svém vypořádat se všemi světovými proudy. Úvodní skladbou na první straně je Ztráta nalezeného syna, kterou Karel Velebný původně napsal jako vibrafonové sólo a kterou také nahrál se souborem SHQ pro rozhlas. Pro tuto nahrávku ji nově upravil v duchu pojetí Horace Silvera, který patří k jeho nejoblíbenějším hudebníkům: nové aranžmá ovšem odpovídá odlišnému obsazení a proto sólový vibrafon nahradil tenorsaxofon Milana Ulricha a trubka Laca Décziho. Karel Velebný se spokojil pouze s rolí doprovodného klavíristy. Pozoruhodné je použití violoncella, které se uplatňuje kromě zajímavého úvodu hraného trsátkem ještě v basové figuře, kdy hraje stejnou frázi jako ostatní melodici, jenže o kvintu výše (zní to obdobně jako mixturový rejstřík u varhan). Také další skladba Danyáda je staršího data a její autor Jiří Mráz ji napsal původně pro trio ve složení kytara, kontrabas a bicí. Pro desku ji nově přepracoval pro příslušné větší obsazení. Formálně je to 3 x 8 taktů s motivy A, B1 a B2; první chorus je hrán melodicky výrazně off beat proti kontrabasu, jehož hra působí jen zdánlivě dojmem, jakoby rytmická skupina šla pozadu - tento dojem je ovšem vyvolán úmyslně. Hlavními sólisty ve skladbě jsou kytarista Dašek a trumpetista Déczi, proti jejichž improvizacím se v druhém chorusu připojí trio saxofonů (Honzák, Ulrich, Velebný). Před závěrečným opakováním tématu hraje ještě autor sólo na kontrabas pizzicato. Písničko, prostři se je název novinky pianisty Karla Růžičky, kterou napsal speciálně pro tuto desku. Melodické téma je neobvykle dlouhé a přednáší je zpočátku unisono v oktávovém rozmezí sopránsaxofon (J. Honzák) a basklarinet (E. Jegorov); střed tématu hraje jako jednoprstové sólo autor (K. Růžička) na piano, načež se vrací opět původní barva. Následuje improvizace klavíru a vibrafonu, vždy na celé téma. Skladba pak končí opakováním původního tématu bez střední části a závěr je přibarven trianglem. První stranu uzavírá skladba Hladové poledne Karla Velebného, které dokonale ilustruje soudobé avantgardní pokusy a experimenty v oblasti moderního jazzu. Je psána dodekafonicky podle dole uvedené tabulky. Zatímco rámec skladby je pevný a stabilní, v sólech mají hudebníci možnost vyjádřit se zcela osobitě za aleatorního doprovodu. Všechny tři skladby zařazené na druhou stranu byly napsány pro vystoupení Československého All Star Bandu v hamburské televizi. Autorem první je Karel Krautgartner, který ji nazval Radary nad městem. Téma je předneseno v unisonu a zpracováno atonálně. Je to avantgardní kompozice v tak zvaném dopisovém aranžmá: při něm se předem domluví mezi hudebníky počet chorusů a určité hranice mezi nimi, tak zvané zlomy - zbytek prostoru je pak vyhrazen vždy až do smluveného znamení volné improvizaci. Dvojitý nelson je další skladba Karla Velebného, tentokráte tradičně napsaná jako valčík ve 3/4 taktu. Název díla obsahuje narážku na Olivera Nelsona, protože celá kompozice je jakousi parafrází na jeho aranžmá. Formálně je to dvanáctitaktové (respektive čtyřiadvacetitaktové) blues ve tříčtvrtečním rytmu: hlavní melodii hraje klavír unisono s klarinetem a při opakování motivu přibarvují melodii dechové nástroje. Následuje klavírní sólo autora Karla Velebného, do jehož druhého chorusu je opět přimíchána barva dechových nástrojů., Pozoruhodné je také kontrabasové sólo hrané arco, proti němuž přednáší piano s klarinetem přislušnou figuru. Závěr celé desky tvoří rozsáhlá třívětá práce trumpetisty Bromova orchestru Jaromíra Hniličky nazvaná Pouť v elipse. O svém kompozičním záměru autor prohlásil: "Měla by to být současně realistická hudba, jakási apoteóza tlupy k smrti uštvaných bývalých lidí, kteří se zoufale snaží někam se dostat. Ztratili již všechno - cit, rozum i naději. Jsou otrhaní, hubení, špinaví, s vytřeštěnýma očima, téměř polozvířata; jak jdou, klopýtají a padají, ale přesto se snaží dostat se kupředu. Daří se jim to, ale aniž to vědí, chodí bez naděje na cokoliv po elipse. Mají ve zbytcích svého mozku zakódované nějaké poselství, zbytky něčeho z dávných dob, a ty je táhnou kupředu, bohužel už beze smyslu (motiv na začátku). Druhá věta je chvíle bolestného klidu, kdy rozbitý člověk čeká na nosítkách, chvílemi zapomíná na bolest a vzpomíná v utlumeném polosnu. Konečně ve třetí větě se probouzí silný vztek, který se chvíli producíruje, aby nakonec podlehl - původní motiv triumfálně vítězí a zavalí všechno, neboť je neporazitelný. Na konec skladby zazní náznakem quasi hrana." Pozorný posluchač si jistě povšimne, že Karel Velebný hraje v pvní větě tentokráte na marimbu. Ve druhé větě upoutá ve 3/4 taktu Hniličkova harfa, proti níž vytvářejí svá zcela volná sóla nejprve altsaxofon a pak tenor. Skladbu uzavírá rychlá třetí věta, používající mimořádně ostře zabarvených dechových nástrojů. Stanislav Titzl
skrýt

Prodejce: SUPRAPHON a.s., None

2013
45:50 min

MP3

99 Kč

Název skladbyČas
Cena
1. Ztráta nalezeného syna6:03
2. Danyáda5:58
3. Písničko, prostři se5:14
4. Hladové poledne5:24
5. Radary nad městem5:11
6. Dvojitý Nelson5:10
7. Pouť v elipse12:50
Celkem: 45:50